Karel Havlíček Borovský
6.2.2008, Jaroslava Hájková, rubrika osobnosti
*31.10.1821 Borová u Přibyslavi – † 29.7.1856 Praha
Karel Boromeus Voldřich, narodil se v Borové 31. října 1821 a byl toho samého dne od faráře Jana Brůžka pokřtěn. Rodiče jeho jsou: Matěj Havlíček, kupec borovský, a Josefa, dcera Jana Dvořáka, bývalého sládka v Horní Cerekvi. Přečteme-li tyto dvě věty, zjistíme, že je známe.Nechci pokračovat ve výčtu dat, která si ostatně každý může přečíst v různých encyklopediích, v novinách, na internetu. Chci uctít památku velkého borovského rodáka. Co je na Havlíčkovi tak zajímavé, že ještě po více než 150. letech na něho vzpomínám? Jeho život? Jeho rodina? Jeho osud? To, co je na Havlíčkovi stále živé a zajímavé, je jeho dílo a k němu patří i to, že je Borovský. Moje ohlédnutí jsem rozdělila na čtyři „B“ – Borová, Brod, Brixen a Básně.
Borová – rodná obec, ke které se hlásí v době svých studií na filosofii. A hlásí se k ní manifestačně. Ke svému jménu začíná používat přídomek Borovský. V Praze v sedmnácti letech si uvědomuje, co mu Borová dala. V Borové, do něho byly vloženy základy vlastenectví, mravní čistoty, přímočarosti, zde do něho byla vložena „setba borovská“.
Ne každý člověk má v životě takové štěstí, jaké měl právě Karel. Prvním mužem, který oslovil Havlíčka jako rovný rovného, byl borovský farář Jan Brůžek. Člověk vzdělaný, s osvícenými názory, které slýchal při svých studiích na pražském semináři při kázáních velkého osvícence Bernarda Bolzana. Tento matematik a logik působil na mladé hochy jako náboženský filosof a sociální myslitel. Při výuce vykládal o rovnosti všech lidí, o povolání člověka k ctnosti, o vztahu rodičů a dětí, o soužití Čechů a Němců, o čistotě srdce a důstojnosti ženy, o lásce k vlasti, o poslání vzdělanců mezi lidmi. Na pražské universitě učil pouhých patnáct let. Stačil však vychovat zástupy žáků, kteří pro český národ měli ohromný význam. Prostřednictvím faráře Brůžka mělo Bolzanovo učení vliv i na Karla Havlíčka.
A ještě jeden muž z Borové zanechal stopy v Havlíčkově duši. Byl jím dlouholetý borovský učitel Antonín Línek. Byl vzácným příkladem skromného a svědomitého muže. Svoje povinnosti konal s horlivostí, radostí a upřímně. Nehleděl na svůj prospěch, ale byl prospěšný pro druhé. To vše měl malý Karel možnost ve svém raném dětství vnímat kolem sebe.
Brod – město, kde Havlíčkova rodina nachází svůj druhý domov. Město, ve kterém Karel prožívá část svého studijního života. Kde poznává kamarády a chodí s nimi po hospůdkách, kde je zamilovaný do Fanynky, kde zakládá české ochotnické divadlo, kam se vrací z cest, odkud je odvezen, kde je zklamaný, ale především, kde je jeho maminka. Maminka, která miluje a přitom je přísná. Maminka, která vyvěsí nad svůj obchod český nápis a tím syna podpoří, když chce změnit poněmčené měšťany. Maminka, která zachová klid, když jí syna odváží neznámo kam. Maminka, kterou nechtěli ani k jeho rakvi pustit. Maminka, která řekla: „Já už vidím, že je mrtev! Pusťte mne k němu, nebojte se, hůř mi bylo, když mi ho odvezli a nevěděla jsem, kam a co s ním se bude dít. Smrt není nejhorší!“ Maminka, která se stala oporou i pro osiřelou vnučku Zdeňku. Skromná matka velkého syna!
Brixen – malebné město v italských Alpách, kde vládne čilý turistický ruch. Slýchám různé názory na Havlíčkův pobyt v Brixenu a většinou jsou to názory protichůdné. Jedni mají pocit, že si Karel s rodinou užil báječnou dovolenou, druzí naopak berou Havlíčka jako mučedníka a vězně. Ani jedno Havlíček nepotřebuje. Vždyť on, když se splašili koně při cestě přes Alpy, mohl z kočáru vyskočit a utéci, a ne je zklidňovat. Neudělal to, protože chtěl vše dotáhnout do konce. A tak se chová v celém svém životě: vede důsledně otázku, nevzdává se, trvá na svém občanství, nejde mu o svou vlastní potřebu a seberealizaci. Riskuje a tím budí respekt. A co je důležité. Havlíček není odtržen od reality. V Kutné Hoře do časopisu Slovan píše hlubokou myšlenku, cituji: „Nechci se chlubit, ale to pravím, že já smýšlím jako český lid a český lid smýšlí tak jako já!“ Karel měl velkou oporu v prostém lidu. Jako vysoký vzdělanec se bavil s obyčejnými lidmi a pro ně také psal. To Bach, vláda i vládní úředníci moc dobře věděli. Proč by se jinak v policejním popisu mezi slovy, která vystihovala Havlíčkovu podobu, objevila najednou věta: „Mluví všemi slovanskými nářečími, pak německy, italsky a francouzsky.“ Bylo to varování? Pravděpodobně ano. Totiž Havlíček, ať by byl kdekoliv, dokázal by oslovit širokou vrstvu lidí a z toho měla vláda strach. Potřebovala ho izolovat a nakonec se jí to podařilo.Čtvrtým „B“ jsou Básně. Havlíček Palackému píše, že se v Brixenu cítí „jak ryba bez vody“. Brixenský pobyt byl především velkou zkouškou duše a nervů, a proto se pustil do psaní básní. Proto píše Krále Lávru, kde vystupuje kapela z Čech. Proto v Tyrolských elegiích oslovuje borovský kostelíček a ten se ho jako kamaráda ptá. Proto své myšlenky o českém politickém dění přenáší na dalekou Rus, ve Křtu svatého Vladimíra. Havlíček opět oslovuje český lid a vrací jej k humoru. Ví, že jako národ umíme přežít těžké chvíle s humorem a vtipem.
Proč se vracíme k minulosti a k Havlíčkovi? Abychom nebyli stádo těch, kteří se jenom narodili a jenom umřeli a k tomu jen náhodou mluvili česky. Bohatství lidstva je v jedinečnosti, v historické paměti a v souhře!
Jaroslava Hájková